pátek 21. listopadu 2014

Pomoc na Zakarpatí v roce 2014

Letošní cesta za potřebnými na Podkarpatskou Rus proběhla na konci září. Peníze na cestu
k potřebným doprovázeli kazatel Petr Kučera (kazatel ve Frýdku-Místku a spolupracovník a člen správní rady Diakonie CB) a Petr Mauler (hospodář téhož sboru). Letos jsme rozdělovali částku 50000 Kč. Peníze jsme v Čechách vyměnili za dolary, což je v současné době, spolu s eury  nejstabilnější platidlo na Ukrajině.

Petr Kučera a Petr Mauler při jednom se setkání na Ukrajině. 

Na Ukrajinské straně byl pro nás hlavním konzultantem br. Ivan Nemeš, bývalý starší presbyter Svazu evangelijních křesťanů baptistů v Zakarpatí a nynější kazatel a oblastní evangelista (blagozvěstnik). Je to muž vážený a důvěryhodný, s nímž dlouhodobě spolupracujme, který má rozhled po celé oblasti a se svou životní zralostí má pochopení pro strádání spolubratří.

Ivan Nemeš

Zacílení pomoci

Peníze jsme rozdělovali spíše po větších částkách (do 500 USD), především lidem, kterým dlouhodobě pomáháme. Pokud  dostáváme návrhy na nové příjemce, přednost mají především onkologicky nemocní pacienti, ve středních letech a v nesnadné sociální situaci.
Pro ilustraci dodávám, že běžný důchod na Ukrajině je kolem 100 USD, běžný plat učitele je 200 USD. Náklady na chemoterapii jsou kolem 10 000 USD. Pokud částku důchodu přepočteme na české peníze, je výše penze na úrovní 2500 Kč. Ceny potravin a služeb jsou zhruba na stejné úrovni jako
v Čechách. Při návštěvě lékaře se platí za jakýkoliv  zdravotnický materiál a navíc tradiční folkór – úplatek lékaři (tzv. vzjatka).

Částku jsme tedy rozdělili mezi tyto příjemce:


Rodina Volodi Šelemby v Jasině, jeho dvě děti trpí progresivní svalovou dystrofií. Rodině pomáháme už léta a sledujeme jejich statečný boj s krutou chorobou. V současné době přistavují
k církevnímu  domečku malou místnost, aby za nechodícími dětmi nemuseli chodit do poschodí a nemuseli stále těžší potomky snášet a vynášet.

Sestra Šelembová se synem

Bratr Šelemba se synem

Anna – dcera starající se o svou nemohoucí maminku žijící v osamoceném domečku v Jasinji.
I této sestře dlouhodobě pomáháme, včetně lékařských konzultací.
Andraško – sestra, od které odešel manžel, ve středních letech. I jí dlouhodobě pomáháme. Několik let bojuje s leukemií. Je naší radostí vidět posun k dobrému.
Nataša - sestra, která letos nově přibyla do seznamu dlouhodobé pomoci. Onemocněla zhoubnou nemocí. Je mladou maminkou. Náklady na léčbu jsou astronomické i pro nás.

Menší částky (100-200 USD)

Josef – starší bratr trpící podivným neurologickým onemocněním.
Sestra Ljuba a Tulejfejo – těm jsme částku nepředali osobě, ale prostřednictvím br. Nemeše.
Bratru Tymoteovi Dymčenbkovi, kazateli v Mukačevě, u kterého jsme spali jsme pro účely nemocných nechali „zbytek“  - v řádu desítek USD.
Radostnou událostí pro nás bylo zjištění, že pomoc již nepotřebuje mladá sestra z Ugli, které jsme dlouhodobě pomáhali a která bojovala s leukemií. Zdá se, že léčba byla úspěšná. Studuje psychologii v Užgorodě a vypadá spokojeně.


Podrobný výčet částek je k disposici v sídle Diakonie.

Jak pomoci: 

FINANČNĚ PODPOŘIT SBORKU V RÁMCI NEDĚLE DIAKONIE CB

NEBO

Poslat speciální dar na účet diakonie CB a do poznámky napsat „ukrajina“
Číslo účtu: 478450393/0300 

Pro účely sbírky je k disposici prezentace zde.





středa 19. listopadu 2014

Historie práce Diakonie v Zakarpatí

Občas se členové naší církve ptávají, jak a zdali pokračuje humanitární pomoc na Podkarpatskou Rus. Tento článek je odpovědi v poněkud širších souvislostech.

K historii pomoci

Záhy po připojení Podkarpatské Rusi k Československu začala sociální a misijní práce naší církve v Zakarpatí. Podkarpatorus, jak se tedy tomuto kraji říkávalo,  byla jedna z nejzanedbanějších částí naší republiky. Zejména venkov žil životem skromným a dá se říci i zdivočelým. Alkohol v rodinách se přičinil, o množství sirotků. Těch je tu dost i v současnosti.
Zvláštním Božím nástrojem v organizaci diakonické práce se stal bratr Pavel Černý (dědeček současného kazatele na Soukenické), který přijal místo vedoucího státního úředníka podkarpatoruské zemské sociální péče. Jeho prostřednictvím se naše církev, a především žižkovský sbor, podílel na chodu státního domova pro opuštěné děti ve Svaljavě. Později Jednota českobratrská převzala domov cele do péče a správy a v průběhu dalších roků zde vybudovala nové zařízení, na tehdejší dobu velmi moderní. Dům dodnes stojí a je v něm poliklinika.

Bývalý sirotčinec ve Svaljavě

Dnes je v něm poliklinika

Diakonická práce se rozvíjela i v jiných částech této země. Ruku v ruce praktickou pomocí se rozšiřovala i služba misijní. Pravidelně do nejvýchodnější části republiky jezdíval kazatel František Urbánek, který si tento chudý kraj podivuhodně oblíbil. Velké množství času a energie věnoval Zakarpatí i Ludvík Rejchrt, kazatel prešovského sboru Jednoty českobratrské, který pravidelně objížděl a povzbuzoval slovem z Písma malé skupinky věřících. Nadějná činnost diakonická  i misijní byla násilně ukončena po rozbití Československa na podzim 1938. Vzájemné kontakty byly nadlouho znesnadněny.

Ludvík Rejchrt ve starším věku.
Ludvík Rejchrt v době, kdy působil v Zakarpatí


František Urbánek (vlevo) s Aloisem Adlofem 

Na tuto práci navazuje od roku 1965 neorganizovaná, ale soustavná práce kazatele Stanislava Heczka. Ten pravidelně cestoval do tehdejšího zemí Sovětského svazu, nejprve na Volyni a samozřejmě i na Podkarpatskou Rus. (Před dvěma léty jsme spolu oslavili cestou na východ stou výpravu!) Organizoval jak humanitární pomoc, tak pomoc finanční a duchovní. Podílel se na pašování křesťanské literatury. Byla to činnost velmi záslužná, odvážná a konspirativní. Podařilo se mu vybudovat most lásky přes drátěné lidské hradby. Krásně o tom vypráví ve své půvabné  knize „Mosty lásky“.

Stanislav Heczko

Stanislav Heczko

Autor těchto řádků se Stanislavem Heczkem při debatě v domě br. Nemeše v Ugle. 


Po pádu železné opony

Rozbitím soudržnosti Sovětského svazu a pádem komunistického režimu se v devadesátých létech se otevřely hranice. Bratr kazatel Heczko nelenil a organizoval humanitární pomoc ve velkém, pomáhal navazovat kontakty mezi západem a východem, zejména s křesťany v Německu, Holandsku a Švýcarsku. Na Podkarpatské Rusi se spolupracovalo obvykle s církví nám blízkou: Svazem evangelijních křesťanů baptistů (dále jen SEKB). Tedy povětšinou se sbory, které vznikly z malých hloučků misie Jednoty českobratrské v meziválečných letech.
Pomoci byla potřeba. Sám vzpomínám na svůj první příjezd do zakarpatské země. Obchody poloprázdné, nouze o samotný chleba, infrastruktura mizerná, silnice katastrofální. Ale lidé tu byli laskaví a srdeční.

Pomoc Diakonie CB

Po roce 2000 začala Diakonie CB organizovat pomoc. Nejprve formou vánočních balíčků pro děti a později i balíčků pro důchodce. Pomoc přinesla radost z duchovních svazků, radost z pomoci samotné a rovněž i cenné kontakty. Tato forma došla svého naplnění a ukončení v roce 2007. Životní úroveň se v podkarpatí zvýšila a náklady na balíčkovou formu pomoci byly velké. Pomoc přešla postupně z materiální do efektivnější finanční formy.

Nakládání dárků v České Třebové na Zámostí u Geldnerů
Řidič Gustav Kantor se svou Avií

Na místě byly v zimní atmosféře rozváženy dárky, někdy v náročných podmínkách.

Příjemci byli nejmenší i.....


......i nejstarší. 

Od balíčků k penězům


Každý rok jsme rozdělovali částku zhruba třiceti až čtyřiceti  tisíc korun, což je tu cena za jednu lehčí operaci. Rozdělování finanční pomoci je  věc nepříjemná a nevděčná. Komu dát a komu ne? Peníze jsme předávali  buď přímo potřebným na základě dlouhodobých důvěrných vztahů. Nebo pomocí ústředí místní církve, potom o rozdělení rozhodovala bratrská rada SEKB v Zakarpatí. Rovněž nám pomohli důvěryhodní lidé z místních sborů. Výhodou je institut diakonů sloužících ve zdejších společenstvích a oblastech. Ti nejlépe znají potřeby své komunity. Jinou pomocí pro nás byla náčelnice okresní sociální správy v Rachově, oddaná křesťanka a řízná žena. Kontrola využití probíhala  formou osobní návštěvy těch, kteří peníze dostali. Byly to zajímavé vstupy do životů lidí. Každý příběh by stál za zapsání. Nikde jsme se nesetkali se zneužitím peněz, jen někdy jsme kroutili hlavou nad efektivitou využití. Ale to je obecně úděl humanitárních pomocí. Ve valné většině však peníze splnili svou funkci. Přispěli jsme konkrétním lidem na část nákladů léčby. Napomohli jsme dobrým vztahům mezi českou a pokkarpatskou církví. Na základě naší pomoci vznikají další projekty spolupráce mezi jednotlivými sbory v Čechách a v Zakarpatí.

Jedna z příjemkyň pomoci

Těmto dětem pomáháme dodnes - děti Volodi Šeleby z Jasinji (progersivní svalová distrofie) 

Dnešní situace 

Podkarpatská Rus je dnes součástí Ukrajiny. Je ovšem schovaná za Karpaty a vyvijí se odlišně od celé Ukrajiny. Lid je zde pracovitější, podnikavější, porodnost větší (oproti vymírající Ukrajině). Hospodářsky se Potrus nachází ve stádiu rozvoje divokého východního kapitalismu. Troufám si tvrdit, že zde nikdo netrpí hladem, jako dříve. Lidé, včetně důchodců, dostávají pravidelnou penzi. (Před oranžovou revolucí tak nebylo.) Průměrné příjmy jsou zhruba, podle mých odhadů, asi na čtvrtině českých. Cenová hladina je podobná jako u nás. Životní úroveň se od Čech zjevně liší, je nižší.  (I když zde je otázka, co je vlastně kvalita života?) V zemi však rostou hypermarkety. Obchody jsou plné zboží. Lidé si berou i půjčky. Všude se platí úplatky (vzjatky) - na úřadech, při pokutách policii, ve školách a samozřejmě u lékařů. Zakarpatí je země rozevřených nůžek - chudí jdou velmi chudí (pro nás nepředstavitelně) a bohatí jsou velmi bohatí (pro nás nepředstavitelně). I v církvi přibývá bohatších lidí. Má ještě smysl nějaká humanitární pomoc?

Zdravotní péče

Ta je největším a stálým problémem.  Je plně hrazena pacientem údajně nikoliv za úkony, ale za materiál, včetně léčiv. Například při operaci si musíte uhradit i tampóny, jehly a další pomůcky.  Navíc se platí úplatky, o které si lékaři zcela otevřeně říkají. Dokonce i sanitářka vám mnohde nevytře pokoj, dokud nezaplatíte. Při vážnější nemoci nastává pro rodinu či starého člověka doslova katastrofa (sbírá se na něj celá rodina, sbor). Pokud člověk onemocní onkologickými chorobami, je to víceméně znamení blízkého konce. Člověk, který nemá peníze na léčení, je bez šance. Je nanejvýš chvíli udržován, aby se neřeklo. Jen jednou jsem se setkal s bezúplatnou péči při hemodialýze a s hrazením státního autobusu při dojíždění do vzdálené nemocnice. Snad záblesky naděje. Další šokující problém je nástup nové generace lékařů kteří si své diplomy koupili a kteří moc léčit neumí. Říká se, že v místních v nemocnících najdete odborníky na levé a pravé ucho zvlášť. Starousedlíci vědí ke komu jít pro potvrzení (bumažku) a ke komu s prosbou o léčení.

Pokračování humanitární pomoci

Místní lid se bez české pomoci klidně obejde. Nelze nahradit málo fungující státní systém.  Naše finanční pomoc se podobá pověstné kapce v moři. Bývalý předseda naší sesterské církve Nemeš mi citoval jejich evangelickou píseň o tom, že "kapka ke kapce jednou vytvoří moře". Zájem o pokračování pomoci tlumočil i předseda zakarpatské církve Ivan Kondor. Bylo potřeba jistého času na rozmyšlenou. Na podzimním zasedání správní rady Diakonie Církve bratrské jsme se dohodli, že pokračovat budeme spíše formou větší finanční  pomoci jedincům. Nebudeme částku drobit plošně mezi potřebné. Pomáhat nám bude síť důvěryhodných východních kontaktů, které za léta máme.
Setkal jsem se s dívkou, která onemocněla rakovinou lymfatického systému, byla úspěšně léčená v Kyjevě a doléčována v Maďarsku. Zatím do ni rodiče investovali zhruba půl miliónu korun. Otec pilně vydělává a shání peníze, kde může.

Jedna z příjemkyň pomoci (vpravo) se svou kamarádkou. její příběh je zatím příběhem s dobrým koncem. 

 Do podobných příběhů můžeme naší pomocí pozitivně zasáhnout a mít radost z dobrých konců. Kéž se tak stane. O příbězích budete informováni.
Pokud budete chtít na pomoc přispět, můžete využít účet Diakonie Církve bratrské a nebo přispět do pravidelné sbírky v neděli diakonie na podzim.
Účet diakonie: 478450393 / 0300. Do poznámky napsat Ukrajina.