Reportáž z letošní cesty na Zakarpatí.

Jo, byla to bláznivá jízda! Oficiální zprávu pro Diakonii ještě napíšu, ale neleze nepopsat tuto jízdu!
Začínáme v neděli večer. Já se vracím z Bratislavy, Maria z Brna, další plánovaní účastníci nakonec nemohou, jsme tedy jen dva. Budu řídit sám…. Nemilá představa!
Maria se ještě zvládá povědět svůj příběh naší mládeži u nás ve Frýdku. Potom se musím rychle „přebalit“. Sedám za volant a jedeme. Před námi 800 km černou tmou na východ. Za Frýdkem začíná sníh, na Slovensku už zase není. Chvála Bohu! Maria je skvělý spolujezdec, máme spoustu konverzačních témat – Brno, Bratislava, Frýdek, bezdomovci, Keňa, naše rodiny atd…. S přestávkami na bezinkách dojíždíme přes celé Slovensko až na hranice s Ukrajinou ve Vyšném Německém. Jsou ale zataraseny demonstranty, musíme tedy před hory do hraničního přechodu Ubla.

Je už skoro nad ránem, na celnici jsme  jediní a přece dlouho čekáme na ukrajinské úředníky, učící se zřejmě nový administrativní systém.  Samotné odbavení trvá dvě minuty. Před Užgorodem svítá. Za chvíli Mukačevo. Dymčenkovi nás vítají doma. Snídáme a dvě hodiny spíme. Potom už dál. Naše mise je jasná, rozdělit peníze Diakonie CB nemocným. Jednak těm, co je už známe a najít nové nemocné. (http://dcbvzakarpati.blogspot.cz)

Už za dne pokračujeme milou Podkarpatskou zemí. Vysočina → Chust → Tjačiv → Ubla. Cestou bereme stopařky. V Uble nás čeká br. Nemeš s obědem. Mám tohoto muže moc rád pro jeho vznešenou patriarchálnost.

Tady br. Nemeš tak patriarchálně nevypadá, ale je super!

Jsme přijati v obýváku, seznamujeme se s malou vnučkou manželka ohřívá oběd.

Skvělá polévka, skvělé další chody. Porada, co dál. Dozvídáme se o nemocném šestiletém chlapci. Podivná nemoc krve. Jsme na návštěvě. Vlhká chalupa a ledově studená podlaha. Odevšad uniká teplo. Dozvídáme se smutný příběh. Těžko by se diagnostikoval u nás. Ještě hůře zde. Jedna z těžkostí zdejšího zdravotnictví je, že pacient neví na koho se obrátit, který lékař chce peníze a který chce pomoci za peníze. Synek je nyní v Kyjevě. Předáváme pomoc a vyměňujeme si telefony.

Maminka s fotografií svého synka.

Jsme nedaleko Volchovců. Nelze přece nenavštívit Petra Murgu, dlouholetého kamaráda a bratra v Kristu i ve službě. Bydlí za malým „pěrevalem“. Trávíme u něj krásný večer, večeříme, povídáme o životě, o lidech, o rodině. Daří se jim dobře. Obdivuji se pravověrnosti jeho rodiny.

Manželé Murgovi.

Dcera Murgů se synem. 

Na noc zpět u Nemešů, sprcha, nocleh. Ulehám po 24 hodinách  bdělosti. Jsem mrtev. Je možné, že jsem včera večer byl na mládeži ve Frýdku? Je to tak dávno!
Ráno směr Jasiňja. Kocháme se krajinou:

Mariiny atrmosferické fotky....

Tuto fotku jsem si vyžádal já - nádherná klacková ohrádka kolem trafa. Ach!

Cestou  bojujeme s bankomaty. Nefungují. Na oběd nás čeká sestra Pavljuková, která se stala  na podzim vdovou. Té návštěvy se bojím. Měl jsem jejího manžela moc rád. Uvítala nás v černé zástěře.

Smutný dům bez Petra, bez jeho bodrého uvítání, bez optání, zdali už mám holku. Obědváme, povídáme, je nám smutno, velmi smutno. Slibujeme, že se stavíme na cestě zpět. Potom už do Rachova.
Zde se snažím prohloubit mezisborové styky. Na dlouhé pobřežní cestě hledáme jednoho z mála aktivních  členů místní církve  Edika. Pohraničníka, naivního umělce, cvičitele psů, výrobce loveckých nožů, hráče na troubu a lovce jelenů a lišek (jednu lišku dostala Mária jako suvenýr).

Já s Edikem. 

Je nadšený. Popíjíme výborný bylinkový čaj a pojídáme skvělou bábovku, plánujeme misijní výjezd, ale musíme dál. Čeká na nás Voloďa v Jasině.
Před tím, ale musíme navštívit dlouholetého byť mladého kamaráda Ivana. Setmělo se. Cesta k němu jde přes louky, potoky a příkrý finiš. Sněhová pokrývka sahá místy až ke kolenům.

Uvítání je milé. Těším se na ovčí svetr, který jsem si u něj objednal. Upřímně přiznává, že jej prodal, když neměl peníze. Večeříme skvělé skromné jídlo. Žije s rodinou pro nás až uboze, v jedné místnůstce, ale je v podstatě velmi bohatý. Má dům, pozemky, ženu, malou dcerku, koně, ovce, slepice, svini….

Ivan s roční dcerou. 

Manželka Ivana se sestrou a já s Ivanem. 

Obhlídka Ivanova hospodářství I.

Obhlídka Ivanova hospodářství I.

Klouzáme se po ladu, brodíme se sněhem zpátky k autu, obdivujeme zářivý měsíc, hvězdnatou oblohu a nasloucháme tichu, které přerušuje jenom náš smích nebo povídání..

Pozdě večer dojíždíme k Voloďovi. Povídáme, slyšíme drsné příběhy o jeho dětech trpících svalovou distrofií, o jejich udržovací léčbě, o problémech s dýcháním,  i tom, jak si bráchové spolu povídají o jejich blízké smrti.  Jde mi mráz po zádech. Jsem hrdý, že mezí mé přátele může patřit Voloďa s Lesjou, kteří se s velkou láskou starají o své děti. Chtějí je milovat až do konce. Jdeme spát zase je za námi děsivě dlooouhý den.

Kluci Volodi. 

Je středa, dnes večer máme být už zase v Mukačevě. Zde v Jasině máme úkoly. Navštěvujeme Aňu, starající se o nemocnou maminku. Podporujeme ji už léta. Je u nich milo, krásně a skromně.  Jíme domácí chléb. Kdo si může dovolit u nás takový luxus? To jsou ta „bohatství chudoby“.

Posloucháme Anin životní příběh, jak kvůli nemocné mamince se vrátila z Česka zpátky domů, nechala v Česku svoji lásku a zůstala už pak sama.
Kousek odtud bydlí Tolja. Nedá se nestavit. Povídáme, pijeme čaj, vzpomínáme, máme se rádi. Maria si fotí jejich kuchyni:

Ale rychle zpět za Voloďou a jeho nemocnými dětmi. Povídáme si chvíli o potřebě finanční pomoci pro jeho rodinu a nemocné děti. Je to krásný a otevřený rozhovor. Končí slovy: „Nemusíš mi vždy nechávat peníze“. Sedám do auta s hezkým pocitem. Sice jsme finanční pomoc nepředali, ale Voloďa se nestal chudákem, kterému musíme pomáhat. Mám velkou radost. Jedeme dál. V Rachově hledám na tržišti brusinky, ale je už na ně pozdě. Dál nádherným údolím Tysy.

V Byčkově ještě na slíbenou rozlučkovou návštěvu milé vdovy po Petrovi Pavljukovi.
Potom do Chustu a zde odbočujeme do Beregovo k nemocné sestře Andraško. Hledáme ji v potemnělém městě. Syn nás vyhlíží. Setkání je velmi milé i smutné. Boj s nemocí stále pokračuje. Je vděčná za pomoc.

Potom už tmou do Mukačeva. Cesta je nepříjemná. Krajnice nejsou vidět, auta poloosvětlená. Někteří chodci už chodí s baterkou. Hurá! Stále se tu věci mění k lepšímu!
K Dymčenkům přijíždíme pozdě večer. Jsou laskaví. Čekají na nás. Tymoteus žel není doma. Je na studiích v Oděse. Ale jeho žena a děti ano. Zahrnuje nás chápavostí a péčí. Jdeme spát, zítra je před námi dlouhá cesta domů. Ráno navštěvujeme trh a secondhand – rodinný podnik  Dymčenkových.
Navštěvujeme sestru Ljubu, běženkyni z východu, která se sama stará o svého těžce nemocného autistického chlapce a další kluky. Na srdci ji má táborský sbor.

Sháníme telefon na poslední nemocnou ze Svaljavy. Chceme ji navštívit, ale zapomněl jsem její jméno. Anna? Elena? Nakonec je to Nataša! Jedeme k ní. Uvítala nás žena v krásném východním kožichu pamatující nedávné doby hojnosti. Zve nás do hezké restaurace k obědu. Přichází i její manžel. Jsou oba milí a stateční. Rozhodli se méně myslet na nemoc a více na život. Terapie stále probíhá. Hovor byl velmi srdečný a přátelský. Jídlo je skvělé.

Vracíme se domů, na Slovensko. Jedeme přes hory do Ubly. Znovu se divíme dírám v silnicích.

Tankujeme levný Ukrajinský benzín, kupuji čokolády. Odbočku do Ubly jsme přejeli, vracíme se a odbočujeme správně. Na hranicích na nás čeká fronta a pětihodinové čekání. Dopíjíme domácí mléko. Provážím přes hranice skvělé ukrajinské klobásky. Snažím se, aby tolik nevoněli. Mária se směje mým pašeráckým sklonům. Ta zase pašuje lišku. Povídáme, pouštíme si hudbu.
Pozdě večer vyjíždíme od hranic znovu do tmy. Čeká nás cesta přes celé Slovensko. Je lehká mlha a mokré silnice.

Obojí nesnáším. I po dálnicích jedu pomalu. Dvakrát odpočíváme. Pod Strečnem už šílím z kamionů za mnou. Nesnáším je! Až doposavad klidná Maria je ze mě trochu vyděšena a mění tón z výbuchů smíchu do jemného zklidňujícího tónu, hodného krizového interventa. Má na mne opačný efekt. Přežili jsme Strečno a na české straně už začíná  svítat. Jedu rychleji. Vezu Máriu do Studénky na vlak. V pohodě jej stíhá. A já se vracím se zastávkou v Příboře domů.
Večer jsem na dorostu a nechápu, co je za mnou. Sen? Řetězec událostí? Intenzivní čtyři dny? Časová propast? Byla to jízda, zakarpatská jízda. Snaha vymačkat z těch čtyř dnů co nejvíce šťávy.  Pán Bůh nás chránil. Samému Bohu budiž chvála.

Skvělé fotky dodala Mária Uhlíková:

Kdo by chtěl pomoci onkologicky nemocným, informace najde zde:
http://dcbvzakarpati.blogspot.cz/


Diakonie Církve bratrské
Pomoc v Zakarpatí
Koněvova 24
130 00 Praha

Číslo účtu:
478450393/0300 specifický symbol: 8

Pomoc diakonie Zakarpatí v roce 2015

V říjnu 2015 proběhla pravidelná cesta členů (představitelů, zástupců) Diakonie Církve bratrské (dále CB)  za nemocnými na Podkarpatskou Rus. Letošní tým diakonie tvořili Noemi Komrsková a Petr Kučera. Tatínek Noemi, Stanislav Černý, se narodil v Mukačevu a její dědeček, Pavel Černý, zakládal první sirotčinec Církve bratrské ve Svaljavě,  a stál tedy u počátků diakonické práce na Ukrajině.

S Noemi jsme navštívili budovu bývalého sirotčince. 

Filozofie rozdělování pomoci

Naším plánem  bylo především navštívit  nemocné, kterým dlouhodobě pomáháme a 

u nichž sledujeme postup (jejich) léčby. Podporujeme především pacienty s onkologickým 

či jiným vážným onemocněním, kteří jsou navíc v tíživé sociální situaci. 

Z předchozích článků  blogu si můžete vytvořit představu o zdravotnictví na Ukrajině. Těžká je tu zejména skutečnost, že místní, odborně pochybná zdravotní péče je plně hrazena pacientem.  Ten navíc musí zaplatit úplatky. Běžná operace v přepočtu na naši měnu 50 000 Kč. Chemoterapie stovky tisíc. Běžný plat místních obyvatel dosahuje 

v přepočtu na koruny hodnoty 2000-4000 Kč. Cenová hladina je pouze mírně nižší než
u nás. Chemoterapie rodinu finančně zcela odrovná. 

Celkově jsme rozdělovali částku 3 924 Eur. Téměř čtvrtina z této částky pochází  

z křesťanského sboru Pyšely. Dále od jednotlivých dárců a z celocírkevní sbírky Diakonie Církve bratrské. Vše dárcům velmi děkujeme. Jak říkají Ukrajinci: „Širo djakujem!“

Jednotliví lidé

Andraško

Po roce jsme navštívili sestru Andraško, které pomáháme již několik let. Onemocněla zhoubnou chorobou krve. Je vdova. Navíc se stará o svoji starou, sklerotickou maminku a dva dospívající  syny. Dojem z prvního pohledu byl radostný. Její hlava je po roce opět pokrytá hustými vlasy. Při dalším rozhovoru ale radosti ubývalo. Její nemoc se opět vynořila a zaútočila. Sestra bude muset podstoupit další řetězec dávek chemoterapie. 

Je statečná a unavená. Radost jí dělají synové, kteří žijí hezkým životem.  Rozloučili jsme se s upřímným přáním a modlitbou.

Noemi Komrsková (vlevo) se sestrou Andraško

Jeden ze synů sestry Andraško přijal křest,jistě jeden z důvodů radosti. 

Ljuba  

I tu známe z minulé cesty.  Soudní úřednice a mladá maminka dvou dětí. Její manžel se živí farmařením. Vlastní produkcí zásobuje svou rodinu a občas něco prodá, nejčastěji mladé čuníky. Ljuba před dvěma lety nečekaně onemocněla zhoubným onemocněním. Následovala operace, chemoterapie, po roce návrat nemoci a opět chemoterapie a další operace. Její příběh zjevuje bídu zdejšího zdravotnictví. Jak sama říká: „V užgorodské nemocnici berou peníze a nic neumí. V Kyjevě aspoň něco umí, když už berou peníze.“ Jezdí tedy do tisíc kilometrů vzdáleného hlavního města. Nejlepšími lékaři jsou staří profesoři, pamatující si sovětské časy. Profesor, který Ljubu operoval, si vzal za operaci jen málo, mladší lékaři, méně schopní a chybující, si vzali za jakýkoliv úkon několikanásobně více. Navzdory chmurné situaci jsme s ní prožili hezký večer.

Rodina sestry Ljuby

Voloďa

Boj tohoto statečného muže sledujeme už více než deset let. Jeho dětí trpí progresivní svalovou dystrofií. Sám si vzpomínám na malé běhající klučíky. Nyní už jen sedí. Jeden
z nich, nevím zdali Danik, či Ljubčik, tak tak mírně zdvihne svou ruku. Kluci pomalu vrůstají do puberty a ztěžkli. Rodiče přistavěli k domu dvě místnosti, aby chlapce nemuseli snášet z poschodí dolů. Pokojík je až dojemně perfektní. Oba rodiče se mají krásně rádi, kluci vyrůstají v hezké starostlivé rodině. Všichni jsou veselí. O nemoci nemluví, natož
o chmurné prognóze. Náklady na péči o děti zahrnují (také) nutné rehabilitační pomůcky, které se stále mění podle toho, jak choroba postupuje. Voloďovi v jeho situaci pomáhají různí lidé i jeho rodina.

Manželé Šelembovi v nově přistavěném pokojíku dětí. Pokoj je až dojemně krásný. 

Anna

I této ženě dlouhodobě pomáháme. Žije v poměrech velmi skromných. V malém domečku má čisto. Stará se více než deset let o svou maminku, která potřebuje stálou péči. Žije
z jakéhosi chabého sociálního příspěvku a důchodu maminky. Aby ušetřily především na léky, peče si doma i vlastní chleba. Což je paradoxně na naše poměry přepych. Nemusím dodávat, že kvalita chleba je zvláště v kombinaci s jejím borščem mimořádná. Aňa si sama  vypěstuje zeleninu, vykope studnu. Těší se velké úctě místního sboru. Návštěva u ní je vždy příjemná. Umí trochu česky, a tak vzkazuje: „Moc děkůji!“

Aňa sedící na posteli se svou maminkou. 

Michail

U tohoto muže jsem byl poprvé. Seznámil mě s ním diákon místního sboru, který pomáhá věřícím i nevěřícím, mezi jinými i Michailovi. Poměry v jeho domácnosti starobně ukrajinské - špína, zápach, život v jedné světnici. Trpí rakovinou hrdla. Musí často jezdit do užgorodské nemocnice, vzdálené 200 km. Už jen náklady spojené s cestou jsou vysoké. O Michaila se stará manželka. Za finanční pomoc, která byla spíše ostražitě menší, byl velmi vděčný. Plakal, líbal mě. Mimo jiné jsem jim koupil zásobu zelí na zimu. Bez zelí se tu nedá přežít. Je totiž základem borščů. Michailův příběh budeme sledovat dál. (Ostražitosti na Ukrajině je třeba, vzhledem k tomu, že vlastní děti často berou peníze svým rodičům.)

Olja

Není ze Zakarpatí, ale z daleké východní Ukrajiny. Sama se nám ozvala během naší cesty díky své české kamarádce. Je mámou dvou dětí. Žije na vesnici. Její starší, šestiletý syn Ivan má dysplazii kyčelního kloubu, a to navzdory léčbě v kojeneckém věku. Byl operován, čeká jej druhá operace. Na první chirurgický zásah rodiče ještě sehnali finance, na druhý už ne. V rodině pracuje jen manžel. Maminka zůstává s chlapcem doma. Ve svém volném čase alespoň vypomáhá doučováním. Celý případ jsem konzultoval  s ředitelkou Diakonie CB, protože žena žije v oblasti mimo naši sféru pomoci. Finanční částku se nám podařilo poslat přes banku. V Čechách něco běžného, v Zakarpatí něco nového. Olja nám ihned velmi děkovala za pomoc. Její příběh  budeme nadále sledovat.

Ivan Nemeš

Finanční obnos jsme předali rovněž bratru Ivanu Nemešovi, který nám dlouhodobě pomáhá s výběrem a hledáním potřebných. Za jeho pomoc jsme vděčni a chtěli jsme ji tak ocenit. Byl starším presbyterem (biskupem) Svazu evangelijních křesťanů baptistů. V současnosti je aktivním penzistou, působí jako evangelista, správce sboru v Dubovém a dobrá duše Zakarpatí. 

Přesné rozdělení finančních částek je k dispozici v kanceláři Diakonie CB nebo přímo
u Petra Kučery.

Ivan Nemeš s částí svých děti, má jich sedm!

Jak pomoci 

Pokud chcete poslat dar na účet Diakonie CB, využijte číslo účtu: 478450393/0300, specifický symbol 8.   Pokud chcete podporovat přímo jednoho z nemocných, můžete do poznámky napsat jeho jméno. Mohu rovněž zprostředkovat více informací.
Můžete rovněž využít přispět do sbírky jednou ročně pořádané Neděli diakonie, na konci listopadu ve sborech Církve bratrské.