Zakarpatí - diakonická cesta 2019

Déééééšť a déšť

Letošní diakonická cesta na Podkarpatskou Rus byla náročná. Důvod byl prostý. Po celou dobu, pouze s krátkými přestávkami, výrazně pršelo. Déšť v kombinaci s mizernou kvalitou místních komunikací způsobil, že auto bylo skrápěno shora i zespodu, stroj skuhral, nemluvě o nepříjemných pocitech řidičů. 

Déšť způsobil i to, že jsme se nedostali na tradiční východní bod naší cesty - do Jasinji k sestře Anně Kovalčuk. Místní obyvatelé nás varovali, že cesta tam je „pohana“, tedy špatná. Udělali  dobře, protože zpět bychom se kvůli následným záplavám těžko dostávali. Tolik jen na úvod.

Úvodem

Naše letošní výprava se uskutečnila od 20. 5. do 23. 5. 2019. Posádku tvořili manželé Daniela a Jan Jakubcovi. Honza je dobrý řidič a lékař v jedné osobě, Daniela laskavá a citlivá žena. Třetím účastníkem byl Petr Kučera, autor tohoto článku. Naším úkolem bylo navštívit dlouhodobě nemocné, kterým finančně pomáháme nést tíhu jejich života. 

Chtěli jsme rovněž najít další potřebné příjemce naší podpory, tedy dlouhodobě nemocné 

na Ukrajině.

Důvod naší pomoci je prostý, za veškerou lékařskou (zdravotnickou) péči se zde platí, jak za materiál a léky, tak za úplatky lékařům. Někteří berou hodně, jiní méně, ale berou asi všichni. (Kdo má pocit, že u nás je zdravotní péče špatná, jeďte na východ!)

Pondělí

Po cestě přes celé Slovensko jsme dorazili do Mukačeva, do rodiny našeho spolupracovníka Timotea Dymčenka. Zde jsme byli vlídně přijati a zahrnuti východní pohostinností.

Vpravo manželé Dymčenkovi. 

Večeře

Snídaně

Úterý

A dobře jsme se vyspali. V úterý ráno jsme zanechali Danielu v péči Dymčenků, aby se doléčila, a vyrazili jsme na dlouhou cestu do Vinogradova, k sestře Andraško, kterou již dlouho podporujeme. Přispívají na ni i laskaví individuální dárci. 

Dům sestry Andraško 

Sestra Andraško a Petr Kučera

Její situace je setrvale stejná. Pokračuje udržovací léčba. Sestra bojuje s rakovinou a s nemocí srdce, způsobenou chemoterapií. Navíc má stále na starost svou maminku, která vyžaduje dlouhodobou péči. Lékaři dali od její maminky ruce pryč. Dceři bez uzardění řekli, že maminka patří na hřbitov. Mnohé chirurgické úkony v souvislosti s proleženinami musela sestra Andraško provést sama, v domácích podmínkách. Tedy situace velmi těžká. Je skvělé, že jí nyní pomáhá rodný bratr. Již tradičně zde necháváme velký díl pomoci.

Středa

Další den jsme již v kompletní sestavě vyrazili do Ugly, kde sídlí náš hlavní poradce a ušlechtilý muž, br. Stefan Nemeš, bývalý starší presbyter Zakarpatí. I u něj jsme byli přijati s krásnou východní otevřenou náručí. 

U Nemešů je vždy krásně. 

Zprostředkoval nám setkání s rodiči mladičké sestry Iry, které jsme před léty pomáhali s léčbou leukemie. Žel se u ní vyskytly opětovné znepokojivé projevy nemoci. 

Vlevo bratr Nemeš, Petr Kučera, Daniela Jakubcová, Rodiče sestry Iry a manželka bratra Nemeše

Dále jsme navštívili bratra Murgu, jehož manželka je rovněž vážně nemocná. Všem jsme podle uvážení předali podporu. 

Dcera Murhových, naše Daniela, Petr Kučera, Petr Murga, s manželkou a bratr Nemeš. 

Navštívili milého pacienta Míšu, který trpí leukemií a nyní si navíc zlomil nohu při lyžovačce. To nás v podstatě potěšilo, protože zjevně léčba pokračuje dobře. 

Na druhou stranu je proces hojení podstatně zpomalen kvůli léčbě. I zde jsme nechali tradičně větší díl pomoci. Míšův stav sledujeme dlouhodobě.

Vpravo hrdina našeho příběhu Míša a vlevo rodiče Míši. 

Zároveň jsme se dozvěděli o smutném osudu sestry, která trpěla žloutenkou.  Loni jsme nemocné přispěli na léčbu.  Pomoc nepřinesla ovoce a dnes už je sestra po smrti, věříme, doma. U Dymčenků i u Nemešů jsme stále slyšeli dvě jména, Oros a Mušjak. Tam prý máme jet, je to blízko Užgorodu, ti potřebují pomoc!

Čtvrtek

Tedy na cestě zpět jsme se v Užgorodu stavili u bratra Orose, který opět onemocněl zhoubnou nemocí krve. Byl překvapivě pokojný, s jiskrou ve tváři. Je kazatelem v Užgorodě, ten týden zrovna kázal. Odmítl léčbu, pochopil, že jej Pán Bůh volá domů. Svolal celou rodinu a seznámil ji s plánem. Jediné léky, které užíval, pročišťovaly organizmus. Když jsme mu chtěli dát peníze na léčbu, odmítl je s tím, že je raději máme dát bratru Mušjakovi. „Ten je opravdu potřebuje,“ řekl s citelně pohnutým hlasem. Bylo to až neuvěřitelné, muž smrtelně nemocný myslí mnohem více než na sebe na svého bratra v Kristu. Neskuhral, nebyl odevzdán trudnému osudu, neupadl do melancholie. Myslel na druhé. Krásné setkání.

Vprostřed bratr Oros

Tak trochu se studem v srdci jsme vyrazili za bratrem Mušjakem, jehož příběh jej předcházel. Bydlí severně od Užgorodu až pod Užockým průsmykem. Cesta tam vede nádherným karpatským údolím. Na jeho konci stojí malý domek v řadě, v němž žije rodina Mušjakova. Bratr je učitel a kazatel a jeho žena utrpěla úraz páteře. Uvítala nás nehybná na vozíku, ochrnutá od rukou  až dolů. Navíc dýchá pomocí trubičky v hrudi, takže sípavě šeptá. Následky autohavárie. Během jedné vteřiny se jí změnil svět. Kolem vozíku s maminkou běhaly tři malé děti, ve věku 4-7 let. Neskutečně smutný pohled.Rodině pomáhají rodiče manžela. Byli jsme skvostně pohoštěni. Na závěr návštěvy jsme se modlili, nejstarší malý synáček poklekl. Scéna drásající srdce.  Plakal bych. Rodině jsme předali příspěvek na léčbu.

Vprostřed sestra Mušjaková, vlevo Petr a vpravo Honza

Pátek v noci a nad ránem 

Potom už jen cesta zpět. V hlavě se motají zážitky s přítomností. Tento týden, kdy píši blog, měl námi navštívený bratr kazatel Oros pohřeb. Život je velká milost, od začátku až 

do konce. Zvláště pokud je krásný a plný! Díky Bohu za každou hezkou vteřinu života!

Diakonická cesta 2018 - Zakarpatí

Opět jsme vyrazili na tradiční cestu na Podkarpatskou Rus za účelem předání finanční pomoci tamním potřebným. To vše v duchu odkazu nestora humanitární pomoci, bratra kazatele Stanislava Heczka.

Vyjíždíme v pondělí, brzy ráno, ve složení:  MUDr. Jan Jakubec, MUC Darek Černý a Petr Kučera. Přítomnost lékařského týmu byla pro naši výpravu velmi přínosná, neb chlapci z různých lékařských lejster vyčetli to, co bych já nikdy nezjistil.

Až navečer jsme dojeli do Mukačeva ke krátké schůzce s naším spolupracovníkem Ivanem Nemešem, bývalým biskupem Svazu evangelijních křesťanů baptistů. 

S ním jsme naplánovali návštěvy a udělali si představu o dalších dnech. Nocovali jsme u Dymčenků, našich laskavých přátel, v jejichž domě se cítím být jako doma a moc si tohoto pocitu vážím.

První úterní návštěva proběhla u sestry Andraško z Vinogradova, ke které jezdíme s pomocí dlouhodobě. 

Ve Vinogradově musí nad domem růst vinná réva.
V tomto případě pouze ke konzumaci v syrovém stavu. Jsme v domě přísných abstinentů. 

Darek Černý, sestra Andraško a Petr Kučera.

Již šest let bojuje s rakovinou, prodělala šestnáct cyklů chemoterapie, což kluci – doktoři – ohodnotili jako extrém. Léčbu provázejí další zdravotní komplikace. Navíc její maminka, o kterou se doposavad starala, si zlomila v krčku stehenní kost. A ke všemu těžkému prožívá sestra Andraško i tlak na nervy. Léčba chemoterapií je velmi nákladná. I pro nás jsou to astronomické sumy. A jen dodávám, vše plně hrazené pacientem.

Pokračovali jsme dál, celkem smutní. Zastavili jsme se u sestry Pavljukové, vdovy po Petru Pavljukovi. 

Sestra Pavljuková se svou píckou. 

Loučení před domem. 

Pozdně jsme u ní poobědvali. Moc milé setkání. Sestře je hodně smutno po zemřelém manželovi. Vyprávěla o nemocech důchodového věku. Penze je zde cca 50 USD. Jen obyčejné léky stojí minimálně polovinu důchodu. V tu chvíli jsem si uvědomil, že bychom měli pomáhat i těm, kdo nám pomáhali předávat pomoc. A manželé Pavljukovi byli letitými pilíři diakonické pomoci. Poznání, že máme pomáhat těm, co pomáhali, mě provázelo až do konce cesty.

Večer, po zastávce v Rachivu, jsme dojeli až na místo noclehu – u Ivana, který žije se svou ženou v chaloupce v horách. 

Jsou to mladí manželé, kteří žijí skromně a jsou obyčejně šťastní. Cesta k nim vede pěšky sněhovými pláněmi. Ivan nám rozsvítil ve tmě lampu, jako maják. Nocleh u nich byl staroukrajinský. Mám to rád. Takový styl života už ze tamního  kraje mizí.

Ivan s manželkou uprostřed. 

Další den jsme se navštívili sestru Aňu, k níž jezdíme už léta. Podporujeme ji v jejím ušlechtilém starání se o maminku. Bylo to tradičně velmi milé setkání. V domě se moc nezměnilo. Maminka leží, dcera se stará. Nesnadná situace.

Lepší fotka z loňského roku. 

Nelze nezmínit návštěvu u Volodi a jeho synů nemocných chronickou svalovou dystrofií. Žijí dobře, a dá se říci, i uprostřed smutné rodinné tragédie žijí šťastně. Rodiče se starají vzorně a laskavě o své děti. Rodinu jsme dlouhodobě podporovali, v současnosti jsou soběstační, ale dobře ví, že kdyby potřebovali, jsme k dispozici. Vážím si jejich postoje.

Za odpoledne jsme ujeli velký kus cesty zpět, do oblasti Ugly. Pozdě večer, dříve jsme to prostě nestíhali, jsme navštívili malého sympatického kluka Míšu. 

Nejmladší z nás je Míša, nad ním rodiče. Zcela vlevo bratr Nemeš. 

Když jsem u něj byl před rokem, byl ve fázi diagnostikování. Dnes lékaři a rodiče znají nepříjemnou diagnózu  -- chronická leukemie. Tatínek je na první pohled schopný a podnikavý. Podařilo se mu sehnat za značné peníze léčbu v maďarském Debrecinu, kam se synkem každý měsíc jezdí. Potěšitelné je, že kluka léčí v maďarské nemocnici víceméně stejným způsobem jako v Kijevě. Tedy lékařská péče na Ukrajině, alespoň v Kijevě, má snad dobrou úroveň, ale za velké peníze.

Vřelé poděkování. 

Večer jsme si u večeře s bratrem Nemešem povídali o smyslu naší pomoci. O tom, že ideální příjemce pro nás je spíše mladší člověk, s těžkou chorobou, v tíživé sociální situaci. Bratr Nemeš s úsměvem poznamenal, že jsem jej, jako důchodce, odepsal. Bylo mi trapně, ale přesto jsem byl rád, že jsem naše zadání řekl nahlas.

Další den nás provázel bratr Zelenko, oblastní pastor. Navštívili jsme ženu ve velmi smutném stavu, o kterou vzorně pečovala její rodina. Uvítala nás, vybavena ručním dýchacím přístrojem a odsávačkou hlenů. Sestra prý pracovala do úmoru, ve dne i v noci, snažila se vydělat peníze. Nakonec ulehla na lůžko s diagnózou shodnou jako u nemoci Stanislava Grosse. Tedy stav neléčitelný i u nás. Byla to nejsmutnější návštěva. Nechali jsme tu spíše symbolickou částku.

Ještě jednu návštěvu jsme ten den absolvovali. Byla to sestra s náhlým a nečekaným onemocněním hepatitidou. 

Nemocná sestra je vpravo ode mne. Její "nafouklost" je způsobena právě hepatitidou. 

Podle slov její rodiny přenášenou zde špatně dezinfikovanými zubařskými nástroji. Kluci doktoři zuřili, když o této verzi nákazy slyšeli. Jen týdenní běžná diagnostika v místní nemocnici stála 15 000 hriven. (U nás by se to zvládlo na poliklinice za několik dní.) Důchod je cca 1000 hriven. Nyní čeká sestru léčebný pobyt v drahé nemocnici v Užgorodě.

Na cestě zpět jsme jeli kolem domu mého přítele, kazatele Petra Murgy. Nešlo se nezastavit! Uvítala nás jeho milá a laskavá žena. Pohostila nás. Prý jí cosi říkalo, aby polévku uvařila dříve. Petr byl v práci, je sice penzista, ale stále pracuje jako elektrikář. Za chvíli jsem se dozvěděl, proč tak pilně pracuje. Manželka, sestra Murgová, je také nemocná rakovinou a čeká ji v dalším týdnu operace. Znovu jsem si uvědomil, že máme pomáhat těm, kdo nám pomáhali a pomáhají. Žel, zbylo mi už málo peněz. Ale snad to doženeme příště.

Hezká fotka z předloňska. 

Zhodnocení:

Rozdělili jsme celkem 4000 USD, tedy cca 80 důchodů nebo 40 průměrných platů.

Díky přítomnosti kluků lékařů jsem mohl zjistit, že lékařská péče tu jakžtakž funguje. Že místní lékaři zřejmě ví, co dělají. Co nefunguje, je systém, který je založen na samofinancování a úplatcích. A to za každý úkon, včetně vytření nemocničního pokoje.

Zleva: oblastní pastor Zelenko, manželé u nichž jsme byli ubytování a
naše kompletní česká výprava: Petr Kučera, Darek Černý a Honza Jakubec. 

Náš model rozdělování financí, tedy dlouhodobé sledování stejných pacientů, považuji za dobrý. Letos jsem si uvědomil, že máme pomáhat i těm, kteří pomáhali a pomáhají. Jako by pod svícnem byla tma. Jako bych předpokládal, že oni s přibývajícím věkem potřeby nemají. Mají, ale nemluví o nich. Je to jen svědectví, že našimi spolupracovníky byli a jsou ušlechtilí a skromní lidé.

Na každé návštěvě jsme se spolu modlili za nemocné, za uzdravení, za pozdvižení nemocných. A byly to vždy velmi silné a osobní chvíle. Lidé zde mnohem více věří Bohu než zdravotnímu systému. A v těžké situaci vždy děkují Bohu. To je zase něco, co jsme se během cesty učili my.

Na cestu jsme dostali poděkování: 

Drazí bratří a sestry z Církve bratrské v Česku,

Obracíme se na Vás jménem Svazu evangelijních křesťanů baptistů v Zakarpatí. Chceme vám vyjádřit naši vděčnost a uznání za úzkou spolupráci s Vaší církví, která trvá už více než dvacet let. I v dobách komunismu a železné opony jste nám pomáhali a podporovali. Když vznikla válka na východě naší vlasti, přijali jsme Vaši finanční, materiální i modlitební podporu. Velmi nás to zahřálo u srdce a posílilo. Když jsme stavěli modlitebny, i tehdy jste nám pomáhali. Nyní soustavně a aktivně pomáháte chudým a nemocným  členům naší církve v Zakarpatí. Cítíme Vaši lásku i vaši službu ve jménu našeho Pána (Gospoda) Ježíše Krista.

Obracíme se ke všem sborům Církve bratrské. Jménem všech Vám děkujeme (blagodarim) za Vaší pomoc, lásku, porozumění a společnou službu našemu Ježíši Kristu.

Ano, nechť Vám žehná Hospodin a pomůže Vám v naší společné službě Jemu.

Bratří a sestry z církve evangelických křesťanů baptistů.

Starší presbyter

Kondor Ivan Ivanovič a 

Nemeš Stěpan Vasiljevič

Za dopis odpovědný:

Dymčenko Tymoteus

Prezentace pro sbírku je k dispozici zde: 

Petr Kučera

Reportáž z letošní cesty na Zakarpatí.

Jo, byla to bláznivá jízda! Oficiální zprávu pro Diakonii ještě napíšu, ale neleze nepopsat tuto jízdu!
Začínáme v neděli večer. Já se vracím z Bratislavy, Maria z Brna, další plánovaní účastníci nakonec nemohou, jsme tedy jen dva. Budu řídit sám…. Nemilá představa!
Maria se ještě zvládá povědět svůj příběh naší mládeži u nás ve Frýdku. Potom se musím rychle „přebalit“. Sedám za volant a jedeme. Před námi 800 km černou tmou na východ. Za Frýdkem začíná sníh, na Slovensku už zase není. Chvála Bohu! Maria je skvělý spolujezdec, máme spoustu konverzačních témat – Brno, Bratislava, Frýdek, bezdomovci, Keňa, naše rodiny atd…. S přestávkami na bezinkách dojíždíme přes celé Slovensko až na hranice s Ukrajinou ve Vyšném Německém. Jsou ale zataraseny demonstranty, musíme tedy před hory do hraničního přechodu Ubla.

Je už skoro nad ránem, na celnici jsme  jediní a přece dlouho čekáme na ukrajinské úředníky, učící se zřejmě nový administrativní systém.  Samotné odbavení trvá dvě minuty. Před Užgorodem svítá. Za chvíli Mukačevo. Dymčenkovi nás vítají doma. Snídáme a dvě hodiny spíme. Potom už dál. Naše mise je jasná, rozdělit peníze Diakonie CB nemocným. Jednak těm, co je už známe a najít nové nemocné. (http://dcbvzakarpati.blogspot.cz)

Už za dne pokračujeme milou Podkarpatskou zemí. Vysočina → Chust → Tjačiv → Ubla. Cestou bereme stopařky. V Uble nás čeká br. Nemeš s obědem. Mám tohoto muže moc rád pro jeho vznešenou patriarchálnost.

Tady br. Nemeš tak patriarchálně nevypadá, ale je super!

Jsme přijati v obýváku, seznamujeme se s malou vnučkou manželka ohřívá oběd.

Skvělá polévka, skvělé další chody. Porada, co dál. Dozvídáme se o nemocném šestiletém chlapci. Podivná nemoc krve. Jsme na návštěvě. Vlhká chalupa a ledově studená podlaha. Odevšad uniká teplo. Dozvídáme se smutný příběh. Těžko by se diagnostikoval u nás. Ještě hůře zde. Jedna z těžkostí zdejšího zdravotnictví je, že pacient neví na koho se obrátit, který lékař chce peníze a který chce pomoci za peníze. Synek je nyní v Kyjevě. Předáváme pomoc a vyměňujeme si telefony.

Maminka s fotografií svého synka.

Jsme nedaleko Volchovců. Nelze přece nenavštívit Petra Murgu, dlouholetého kamaráda a bratra v Kristu i ve službě. Bydlí za malým „pěrevalem“. Trávíme u něj krásný večer, večeříme, povídáme o životě, o lidech, o rodině. Daří se jim dobře. Obdivuji se pravověrnosti jeho rodiny.

Manželé Murgovi.

Dcera Murgů se synem. 

Na noc zpět u Nemešů, sprcha, nocleh. Ulehám po 24 hodinách  bdělosti. Jsem mrtev. Je možné, že jsem včera večer byl na mládeži ve Frýdku? Je to tak dávno!
Ráno směr Jasiňja. Kocháme se krajinou:

Mariiny atrmosferické fotky....

Tuto fotku jsem si vyžádal já - nádherná klacková ohrádka kolem trafa. Ach!

Cestou  bojujeme s bankomaty. Nefungují. Na oběd nás čeká sestra Pavljuková, která se stala  na podzim vdovou. Té návštěvy se bojím. Měl jsem jejího manžela moc rád. Uvítala nás v černé zástěře.

Smutný dům bez Petra, bez jeho bodrého uvítání, bez optání, zdali už mám holku. Obědváme, povídáme, je nám smutno, velmi smutno. Slibujeme, že se stavíme na cestě zpět. Potom už do Rachova.
Zde se snažím prohloubit mezisborové styky. Na dlouhé pobřežní cestě hledáme jednoho z mála aktivních  členů místní církve  Edika. Pohraničníka, naivního umělce, cvičitele psů, výrobce loveckých nožů, hráče na troubu a lovce jelenů a lišek (jednu lišku dostala Mária jako suvenýr).

Já s Edikem. 

Je nadšený. Popíjíme výborný bylinkový čaj a pojídáme skvělou bábovku, plánujeme misijní výjezd, ale musíme dál. Čeká na nás Voloďa v Jasině.
Před tím, ale musíme navštívit dlouholetého byť mladého kamaráda Ivana. Setmělo se. Cesta k němu jde přes louky, potoky a příkrý finiš. Sněhová pokrývka sahá místy až ke kolenům.

Uvítání je milé. Těším se na ovčí svetr, který jsem si u něj objednal. Upřímně přiznává, že jej prodal, když neměl peníze. Večeříme skvělé skromné jídlo. Žije s rodinou pro nás až uboze, v jedné místnůstce, ale je v podstatě velmi bohatý. Má dům, pozemky, ženu, malou dcerku, koně, ovce, slepice, svini….

Ivan s roční dcerou. 

Manželka Ivana se sestrou a já s Ivanem. 

Obhlídka Ivanova hospodářství I.

Obhlídka Ivanova hospodářství I.

Klouzáme se po ladu, brodíme se sněhem zpátky k autu, obdivujeme zářivý měsíc, hvězdnatou oblohu a nasloucháme tichu, které přerušuje jenom náš smích nebo povídání..

Pozdě večer dojíždíme k Voloďovi. Povídáme, slyšíme drsné příběhy o jeho dětech trpících svalovou distrofií, o jejich udržovací léčbě, o problémech s dýcháním,  i tom, jak si bráchové spolu povídají o jejich blízké smrti.  Jde mi mráz po zádech. Jsem hrdý, že mezí mé přátele může patřit Voloďa s Lesjou, kteří se s velkou láskou starají o své děti. Chtějí je milovat až do konce. Jdeme spát zase je za námi děsivě dlooouhý den.

Kluci Volodi. 

Je středa, dnes večer máme být už zase v Mukačevě. Zde v Jasině máme úkoly. Navštěvujeme Aňu, starající se o nemocnou maminku. Podporujeme ji už léta. Je u nich milo, krásně a skromně.  Jíme domácí chléb. Kdo si může dovolit u nás takový luxus? To jsou ta „bohatství chudoby“.

Posloucháme Anin životní příběh, jak kvůli nemocné mamince se vrátila z Česka zpátky domů, nechala v Česku svoji lásku a zůstala už pak sama.
Kousek odtud bydlí Tolja. Nedá se nestavit. Povídáme, pijeme čaj, vzpomínáme, máme se rádi. Maria si fotí jejich kuchyni:

Ale rychle zpět za Voloďou a jeho nemocnými dětmi. Povídáme si chvíli o potřebě finanční pomoci pro jeho rodinu a nemocné děti. Je to krásný a otevřený rozhovor. Končí slovy: „Nemusíš mi vždy nechávat peníze“. Sedám do auta s hezkým pocitem. Sice jsme finanční pomoc nepředali, ale Voloďa se nestal chudákem, kterému musíme pomáhat. Mám velkou radost. Jedeme dál. V Rachově hledám na tržišti brusinky, ale je už na ně pozdě. Dál nádherným údolím Tysy.

V Byčkově ještě na slíbenou rozlučkovou návštěvu milé vdovy po Petrovi Pavljukovi.
Potom do Chustu a zde odbočujeme do Beregovo k nemocné sestře Andraško. Hledáme ji v potemnělém městě. Syn nás vyhlíží. Setkání je velmi milé i smutné. Boj s nemocí stále pokračuje. Je vděčná za pomoc.

Potom už tmou do Mukačeva. Cesta je nepříjemná. Krajnice nejsou vidět, auta poloosvětlená. Někteří chodci už chodí s baterkou. Hurá! Stále se tu věci mění k lepšímu!
K Dymčenkům přijíždíme pozdě večer. Jsou laskaví. Čekají na nás. Tymoteus žel není doma. Je na studiích v Oděse. Ale jeho žena a děti ano. Zahrnuje nás chápavostí a péčí. Jdeme spát, zítra je před námi dlouhá cesta domů. Ráno navštěvujeme trh a secondhand – rodinný podnik  Dymčenkových.
Navštěvujeme sestru Ljubu, běženkyni z východu, která se sama stará o svého těžce nemocného autistického chlapce a další kluky. Na srdci ji má táborský sbor.

Sháníme telefon na poslední nemocnou ze Svaljavy. Chceme ji navštívit, ale zapomněl jsem její jméno. Anna? Elena? Nakonec je to Nataša! Jedeme k ní. Uvítala nás žena v krásném východním kožichu pamatující nedávné doby hojnosti. Zve nás do hezké restaurace k obědu. Přichází i její manžel. Jsou oba milí a stateční. Rozhodli se méně myslet na nemoc a více na život. Terapie stále probíhá. Hovor byl velmi srdečný a přátelský. Jídlo je skvělé.

Vracíme se domů, na Slovensko. Jedeme přes hory do Ubly. Znovu se divíme dírám v silnicích.

Tankujeme levný Ukrajinský benzín, kupuji čokolády. Odbočku do Ubly jsme přejeli, vracíme se a odbočujeme správně. Na hranicích na nás čeká fronta a pětihodinové čekání. Dopíjíme domácí mléko. Provážím přes hranice skvělé ukrajinské klobásky. Snažím se, aby tolik nevoněli. Mária se směje mým pašeráckým sklonům. Ta zase pašuje lišku. Povídáme, pouštíme si hudbu.
Pozdě večer vyjíždíme od hranic znovu do tmy. Čeká nás cesta přes celé Slovensko. Je lehká mlha a mokré silnice.

Obojí nesnáším. I po dálnicích jedu pomalu. Dvakrát odpočíváme. Pod Strečnem už šílím z kamionů za mnou. Nesnáším je! Až doposavad klidná Maria je ze mě trochu vyděšena a mění tón z výbuchů smíchu do jemného zklidňujícího tónu, hodného krizového interventa. Má na mne opačný efekt. Přežili jsme Strečno a na české straně už začíná  svítat. Jedu rychleji. Vezu Máriu do Studénky na vlak. V pohodě jej stíhá. A já se vracím se zastávkou v Příboře domů.
Večer jsem na dorostu a nechápu, co je za mnou. Sen? Řetězec událostí? Intenzivní čtyři dny? Časová propast? Byla to jízda, zakarpatská jízda. Snaha vymačkat z těch čtyř dnů co nejvíce šťávy.  Pán Bůh nás chránil. Samému Bohu budiž chvála.

Skvělé fotky dodala Mária Uhlíková:

Kdo by chtěl pomoci onkologicky nemocným, informace najde zde:
http://dcbvzakarpati.blogspot.cz/


Diakonie Církve bratrské
Pomoc v Zakarpatí
Koněvova 24
130 00 Praha

Číslo účtu:
478450393/0300 specifický symbol: 8