Diakonická cesta 2018 - Zakarpatí

Opět jsme vyrazili na tradiční cestu na Podkarpatskou Rus za účelem předání finanční pomoci tamním potřebným. To vše v duchu odkazu nestora humanitární pomoci, bratra kazatele Stanislava Heczka.

Vyjíždíme v pondělí, brzy ráno, ve složení:  MUDr. Jan Jakubec, MUC Darek Černý a Petr Kučera. Přítomnost lékařského týmu byla pro naši výpravu velmi přínosná, neb chlapci z různých lékařských lejster vyčetli to, co bych já nikdy nezjistil.

Až navečer jsme dojeli do Mukačeva ke krátké schůzce s naším spolupracovníkem Ivanem Nemešem, bývalým biskupem Svazu evangelijních křesťanů baptistů. 

S ním jsme naplánovali návštěvy a udělali si představu o dalších dnech. Nocovali jsme u Dymčenků, našich laskavých přátel, v jejichž domě se cítím být jako doma a moc si tohoto pocitu vážím.

První úterní návštěva proběhla u sestry Andraško z Vinogradova, ke které jezdíme s pomocí dlouhodobě. 

Ve Vinogradově musí nad domem růst vinná réva.
V tomto případě pouze ke konzumaci v syrovém stavu. Jsme v domě přísných abstinentů. 

Darek Černý, sestra Andraško a Petr Kučera.

Již šest let bojuje s rakovinou, prodělala šestnáct cyklů chemoterapie, což kluci – doktoři – ohodnotili jako extrém. Léčbu provázejí další zdravotní komplikace. Navíc její maminka, o kterou se doposavad starala, si zlomila v krčku stehenní kost. A ke všemu těžkému prožívá sestra Andraško i tlak na nervy. Léčba chemoterapií je velmi nákladná. I pro nás jsou to astronomické sumy. A jen dodávám, vše plně hrazené pacientem.

Pokračovali jsme dál, celkem smutní. Zastavili jsme se u sestry Pavljukové, vdovy po Petru Pavljukovi. 

Sestra Pavljuková se svou píckou. 

Loučení před domem. 

Pozdně jsme u ní poobědvali. Moc milé setkání. Sestře je hodně smutno po zemřelém manželovi. Vyprávěla o nemocech důchodového věku. Penze je zde cca 50 USD. Jen obyčejné léky stojí minimálně polovinu důchodu. V tu chvíli jsem si uvědomil, že bychom měli pomáhat i těm, kdo nám pomáhali předávat pomoc. A manželé Pavljukovi byli letitými pilíři diakonické pomoci. Poznání, že máme pomáhat těm, co pomáhali, mě provázelo až do konce cesty.

Večer, po zastávce v Rachivu, jsme dojeli až na místo noclehu – u Ivana, který žije se svou ženou v chaloupce v horách. 

Jsou to mladí manželé, kteří žijí skromně a jsou obyčejně šťastní. Cesta k nim vede pěšky sněhovými pláněmi. Ivan nám rozsvítil ve tmě lampu, jako maják. Nocleh u nich byl staroukrajinský. Mám to rád. Takový styl života už ze tamního  kraje mizí.

Ivan s manželkou uprostřed. 

Další den jsme se navštívili sestru Aňu, k níž jezdíme už léta. Podporujeme ji v jejím ušlechtilém starání se o maminku. Bylo to tradičně velmi milé setkání. V domě se moc nezměnilo. Maminka leží, dcera se stará. Nesnadná situace.

Lepší fotka z loňského roku. 

Nelze nezmínit návštěvu u Volodi a jeho synů nemocných chronickou svalovou dystrofií. Žijí dobře, a dá se říci, i uprostřed smutné rodinné tragédie žijí šťastně. Rodiče se starají vzorně a laskavě o své děti. Rodinu jsme dlouhodobě podporovali, v současnosti jsou soběstační, ale dobře ví, že kdyby potřebovali, jsme k dispozici. Vážím si jejich postoje.

Za odpoledne jsme ujeli velký kus cesty zpět, do oblasti Ugly. Pozdě večer, dříve jsme to prostě nestíhali, jsme navštívili malého sympatického kluka Míšu. 

Nejmladší z nás je Míša, nad ním rodiče. Zcela vlevo bratr Nemeš. 

Když jsem u něj byl před rokem, byl ve fázi diagnostikování. Dnes lékaři a rodiče znají nepříjemnou diagnózu  -- chronická leukemie. Tatínek je na první pohled schopný a podnikavý. Podařilo se mu sehnat za značné peníze léčbu v maďarském Debrecinu, kam se synkem každý měsíc jezdí. Potěšitelné je, že kluka léčí v maďarské nemocnici víceméně stejným způsobem jako v Kijevě. Tedy lékařská péče na Ukrajině, alespoň v Kijevě, má snad dobrou úroveň, ale za velké peníze.

Vřelé poděkování. 

Večer jsme si u večeře s bratrem Nemešem povídali o smyslu naší pomoci. O tom, že ideální příjemce pro nás je spíše mladší člověk, s těžkou chorobou, v tíživé sociální situaci. Bratr Nemeš s úsměvem poznamenal, že jsem jej, jako důchodce, odepsal. Bylo mi trapně, ale přesto jsem byl rád, že jsem naše zadání řekl nahlas.

Další den nás provázel bratr Zelenko, oblastní pastor. Navštívili jsme ženu ve velmi smutném stavu, o kterou vzorně pečovala její rodina. Uvítala nás, vybavena ručním dýchacím přístrojem a odsávačkou hlenů. Sestra prý pracovala do úmoru, ve dne i v noci, snažila se vydělat peníze. Nakonec ulehla na lůžko s diagnózou shodnou jako u nemoci Stanislava Grosse. Tedy stav neléčitelný i u nás. Byla to nejsmutnější návštěva. Nechali jsme tu spíše symbolickou částku.

Ještě jednu návštěvu jsme ten den absolvovali. Byla to sestra s náhlým a nečekaným onemocněním hepatitidou. 

Nemocná sestra je vpravo ode mne. Její "nafouklost" je způsobena právě hepatitidou. 

Podle slov její rodiny přenášenou zde špatně dezinfikovanými zubařskými nástroji. Kluci doktoři zuřili, když o této verzi nákazy slyšeli. Jen týdenní běžná diagnostika v místní nemocnici stála 15 000 hriven. (U nás by se to zvládlo na poliklinice za několik dní.) Důchod je cca 1000 hriven. Nyní čeká sestru léčebný pobyt v drahé nemocnici v Užgorodě.

Na cestě zpět jsme jeli kolem domu mého přítele, kazatele Petra Murgy. Nešlo se nezastavit! Uvítala nás jeho milá a laskavá žena. Pohostila nás. Prý jí cosi říkalo, aby polévku uvařila dříve. Petr byl v práci, je sice penzista, ale stále pracuje jako elektrikář. Za chvíli jsem se dozvěděl, proč tak pilně pracuje. Manželka, sestra Murgová, je také nemocná rakovinou a čeká ji v dalším týdnu operace. Znovu jsem si uvědomil, že máme pomáhat těm, kdo nám pomáhali a pomáhají. Žel, zbylo mi už málo peněz. Ale snad to doženeme příště.

Hezká fotka z předloňska. 

Zhodnocení:

Rozdělili jsme celkem 4000 USD, tedy cca 80 důchodů nebo 40 průměrných platů.

Díky přítomnosti kluků lékařů jsem mohl zjistit, že lékařská péče tu jakžtakž funguje. Že místní lékaři zřejmě ví, co dělají. Co nefunguje, je systém, který je založen na samofinancování a úplatcích. A to za každý úkon, včetně vytření nemocničního pokoje.

Zleva: oblastní pastor Zelenko, manželé u nichž jsme byli ubytování a
naše kompletní česká výprava: Petr Kučera, Darek Černý a Honza Jakubec. 

Náš model rozdělování financí, tedy dlouhodobé sledování stejných pacientů, považuji za dobrý. Letos jsem si uvědomil, že máme pomáhat i těm, kteří pomáhali a pomáhají. Jako by pod svícnem byla tma. Jako bych předpokládal, že oni s přibývajícím věkem potřeby nemají. Mají, ale nemluví o nich. Je to jen svědectví, že našimi spolupracovníky byli a jsou ušlechtilí a skromní lidé.

Na každé návštěvě jsme se spolu modlili za nemocné, za uzdravení, za pozdvižení nemocných. A byly to vždy velmi silné a osobní chvíle. Lidé zde mnohem více věří Bohu než zdravotnímu systému. A v těžké situaci vždy děkují Bohu. To je zase něco, co jsme se během cesty učili my.

Na cestu jsme dostali poděkování: 

Drazí bratří a sestry z Církve bratrské v Česku,

Obracíme se na Vás jménem Svazu evangelijních křesťanů baptistů v Zakarpatí. Chceme vám vyjádřit naši vděčnost a uznání za úzkou spolupráci s Vaší církví, která trvá už více než dvacet let. I v dobách komunismu a železné opony jste nám pomáhali a podporovali. Když vznikla válka na východě naší vlasti, přijali jsme Vaši finanční, materiální i modlitební podporu. Velmi nás to zahřálo u srdce a posílilo. Když jsme stavěli modlitebny, i tehdy jste nám pomáhali. Nyní soustavně a aktivně pomáháte chudým a nemocným  členům naší církve v Zakarpatí. Cítíme Vaši lásku i vaši službu ve jménu našeho Pána (Gospoda) Ježíše Krista.

Obracíme se ke všem sborům Církve bratrské. Jménem všech Vám děkujeme (blagodarim) za Vaší pomoc, lásku, porozumění a společnou službu našemu Ježíši Kristu.

Ano, nechť Vám žehná Hospodin a pomůže Vám v naší společné službě Jemu.

Bratří a sestry z církve evangelických křesťanů baptistů.

Starší presbyter

Kondor Ivan Ivanovič a 

Nemeš Stěpan Vasiljevič

Za dopis odpovědný:

Dymčenko Tymoteus

Prezentace pro sbírku je k dispozici zde: 

Petr Kučera