Zakarpatí - diakonická cesta 2019

Déééééšť a déšť

Letošní diakonická cesta na Podkarpatskou Rus byla náročná. Důvod byl prostý. Po celou dobu, pouze s krátkými přestávkami, výrazně pršelo. Déšť v kombinaci s mizernou kvalitou místních komunikací způsobil, že auto bylo skrápěno shora i zespodu, stroj skuhral, nemluvě o nepříjemných pocitech řidičů. 

Déšť způsobil i to, že jsme se nedostali na tradiční východní bod naší cesty - do Jasinji k sestře Anně Kovalčuk. Místní obyvatelé nás varovali, že cesta tam je „pohana“, tedy špatná. Udělali  dobře, protože zpět bychom se kvůli následným záplavám těžko dostávali. Tolik jen na úvod.

Úvodem

Naše letošní výprava se uskutečnila od 20. 5. do 23. 5. 2019. Posádku tvořili manželé Daniela a Jan Jakubcovi. Honza je dobrý řidič a lékař v jedné osobě, Daniela laskavá a citlivá žena. Třetím účastníkem byl Petr Kučera, autor tohoto článku. Naším úkolem bylo navštívit dlouhodobě nemocné, kterým finančně pomáháme nést tíhu jejich života. 

Chtěli jsme rovněž najít další potřebné příjemce naší podpory, tedy dlouhodobě nemocné 

na Ukrajině.

Důvod naší pomoci je prostý, za veškerou lékařskou (zdravotnickou) péči se zde platí, jak za materiál a léky, tak za úplatky lékařům. Někteří berou hodně, jiní méně, ale berou asi všichni. (Kdo má pocit, že u nás je zdravotní péče špatná, jeďte na východ!)

Pondělí

Po cestě přes celé Slovensko jsme dorazili do Mukačeva, do rodiny našeho spolupracovníka Timotea Dymčenka. Zde jsme byli vlídně přijati a zahrnuti východní pohostinností.

Vpravo manželé Dymčenkovi. 

Večeře

Snídaně

Úterý

A dobře jsme se vyspali. V úterý ráno jsme zanechali Danielu v péči Dymčenků, aby se doléčila, a vyrazili jsme na dlouhou cestu do Vinogradova, k sestře Andraško, kterou již dlouho podporujeme. Přispívají na ni i laskaví individuální dárci. 

Dům sestry Andraško 

Sestra Andraško a Petr Kučera

Její situace je setrvale stejná. Pokračuje udržovací léčba. Sestra bojuje s rakovinou a s nemocí srdce, způsobenou chemoterapií. Navíc má stále na starost svou maminku, která vyžaduje dlouhodobou péči. Lékaři dali od její maminky ruce pryč. Dceři bez uzardění řekli, že maminka patří na hřbitov. Mnohé chirurgické úkony v souvislosti s proleženinami musela sestra Andraško provést sama, v domácích podmínkách. Tedy situace velmi těžká. Je skvělé, že jí nyní pomáhá rodný bratr. Již tradičně zde necháváme velký díl pomoci.

Středa

Další den jsme již v kompletní sestavě vyrazili do Ugly, kde sídlí náš hlavní poradce a ušlechtilý muž, br. Stefan Nemeš, bývalý starší presbyter Zakarpatí. I u něj jsme byli přijati s krásnou východní otevřenou náručí. 

U Nemešů je vždy krásně. 

Zprostředkoval nám setkání s rodiči mladičké sestry Iry, které jsme před léty pomáhali s léčbou leukemie. Žel se u ní vyskytly opětovné znepokojivé projevy nemoci. 

Vlevo bratr Nemeš, Petr Kučera, Daniela Jakubcová, Rodiče sestry Iry a manželka bratra Nemeše

Dále jsme navštívili bratra Murgu, jehož manželka je rovněž vážně nemocná. Všem jsme podle uvážení předali podporu. 

Dcera Murhových, naše Daniela, Petr Kučera, Petr Murga, s manželkou a bratr Nemeš. 

Navštívili milého pacienta Míšu, který trpí leukemií a nyní si navíc zlomil nohu při lyžovačce. To nás v podstatě potěšilo, protože zjevně léčba pokračuje dobře. 

Na druhou stranu je proces hojení podstatně zpomalen kvůli léčbě. I zde jsme nechali tradičně větší díl pomoci. Míšův stav sledujeme dlouhodobě.

Vpravo hrdina našeho příběhu Míša a vlevo rodiče Míši. 

Zároveň jsme se dozvěděli o smutném osudu sestry, která trpěla žloutenkou.  Loni jsme nemocné přispěli na léčbu.  Pomoc nepřinesla ovoce a dnes už je sestra po smrti, věříme, doma. U Dymčenků i u Nemešů jsme stále slyšeli dvě jména, Oros a Mušjak. Tam prý máme jet, je to blízko Užgorodu, ti potřebují pomoc!

Čtvrtek

Tedy na cestě zpět jsme se v Užgorodu stavili u bratra Orose, který opět onemocněl zhoubnou nemocí krve. Byl překvapivě pokojný, s jiskrou ve tváři. Je kazatelem v Užgorodě, ten týden zrovna kázal. Odmítl léčbu, pochopil, že jej Pán Bůh volá domů. Svolal celou rodinu a seznámil ji s plánem. Jediné léky, které užíval, pročišťovaly organizmus. Když jsme mu chtěli dát peníze na léčbu, odmítl je s tím, že je raději máme dát bratru Mušjakovi. „Ten je opravdu potřebuje,“ řekl s citelně pohnutým hlasem. Bylo to až neuvěřitelné, muž smrtelně nemocný myslí mnohem více než na sebe na svého bratra v Kristu. Neskuhral, nebyl odevzdán trudnému osudu, neupadl do melancholie. Myslel na druhé. Krásné setkání.

Vprostřed bratr Oros

Tak trochu se studem v srdci jsme vyrazili za bratrem Mušjakem, jehož příběh jej předcházel. Bydlí severně od Užgorodu až pod Užockým průsmykem. Cesta tam vede nádherným karpatským údolím. Na jeho konci stojí malý domek v řadě, v němž žije rodina Mušjakova. Bratr je učitel a kazatel a jeho žena utrpěla úraz páteře. Uvítala nás nehybná na vozíku, ochrnutá od rukou  až dolů. Navíc dýchá pomocí trubičky v hrudi, takže sípavě šeptá. Následky autohavárie. Během jedné vteřiny se jí změnil svět. Kolem vozíku s maminkou běhaly tři malé děti, ve věku 4-7 let. Neskutečně smutný pohled.Rodině pomáhají rodiče manžela. Byli jsme skvostně pohoštěni. Na závěr návštěvy jsme se modlili, nejstarší malý synáček poklekl. Scéna drásající srdce.  Plakal bych. Rodině jsme předali příspěvek na léčbu.

Vprostřed sestra Mušjaková, vlevo Petr a vpravo Honza

Pátek v noci a nad ránem 

Potom už jen cesta zpět. V hlavě se motají zážitky s přítomností. Tento týden, kdy píši blog, měl námi navštívený bratr kazatel Oros pohřeb. Život je velká milost, od začátku až 

do konce. Zvláště pokud je krásný a plný! Díky Bohu za každou hezkou vteřinu života!